Co soudíte o dnešních mladých lidech?

Co soudím o dnešních mladých lidech? No, nic zvláštního. Myslím si, že dnešní mládež není ani o moc horší ani o moc lepší než ta, co byla, a že se v podstatě příliš neliší od mládeže minulé ani od mládeže budoucí. Naopak, když dokonce vidím, jak má mnoho věcí téměř zadarmo a bez boje a jak je jí lichoceno, tak to je ještě až moc dobrá. Víte, ony se totiž mění jenom kulisy a kostýmy, mění se podmínky, ve kterých člověk žije. kromě toho, co nazýváte mládím a co stářím - jestliže máte na mysli kalendářní léta, vůbec mě to nezajímá. To jsou údaje pro biologa, lékaře, statistika, veřejnou bezpečnost... prostě pro úřadstvo! Omezený sobecký dvacetiletý zelenáč, který je neschopný mimo bigbeatu, fotbalu anebo hokeje jakéhokoliv nadšení a idealismu, je v mých očích předčasný stařec. Ostatně co, dnešní novinka je zítřejší starožitnost. Dnešní mladík je zítřejší muž, pozítří stařec. V těchto třech dimenzích je nutno všechno vnímat. Já velice často přicházím do styku s mladými lidmi a mužů říci, že si velice považuji, když mě jaksi berou... že mě jaksi samozřejmě považují jako jednoho ze svých - velice mi to lichotí. Ale povím vám něco jiného. Podívejte se, jsou určité věci, které u určité části mládeže mi jsou protivné, cizí až nepřátelské. Jsou to tři věci. Nedostatek smyslu pro formu, ať už společenskou a jakoukoliv jinou - oni strašně podceňují formu, jakoby to bylo něco zvetšelého, starobylého, z 18. století - to je veliký omyl, pochopitelně. Všechen obsah totiž vnímáme přes formu, celá příroda, všechno se vám projevuje formami. Co nejvíce krásných a bohatých formen je cíl - to je známo. Druhá věc je dobrovolná stádnost. To vše se mi strašně protiví. Když se objevili Beatles se svými dlouhými vlasy a s takovou určitou zženštilostí (teď o nich nemluvím jako u umělcích, upozorňuji), tak mi to bylo sympatické, byl to totiž políček obecnému veřejnému vkusu dosavadní zaryté konvenční představě, jak má vypadat mužnost - krátce střižený ježek, brutální zátylek, něco prušáctví. Ano, jenomže co bylo původní, přijatelné a okouzlující u nich, protože to byli osobnosti, je naprosto trapné u těch tisíců, kteří se po nich opičili a napodobovali je. Přiznám se vám k jedné věci. Já nevím, proč bych měl mládeži lichotit. Já si myslím, že není nic stařečtějšího než lichotit mládí, podkuřovat mládí. Lichotit mládeži, to má důvod dělat buď demagog anebo Don Juan; oba totiž chtějí tu mládež svést. Protože nejsem ani jedno ani druhé, nedělám to.

Přiznám se vám (prosím, vy jste zapochyboval o tom, že nejsem demagog nebo Don Juan - Kopeckého rekace na úsměv s publika), když dnes vidím tu strašnou spoustu zpěváčků, mladé hochy s kytarou a ženskými vlasy, dělá se mi špatně. Já si říkám, je možné, že jediným ideálem, jedinou ctižádostí mladého chlapce je být módním výbělem s dlouhým rozstřiženým sakem nebo zase naopak na druhé straně podoben vágusovi trochu zanedbanému, nemytému a nečesanému, držet kytaru a v slabomyslně monotónním a primitivním rytmu se houpat v bocích? Touží ještě někdo vůbec po tom stát se třeba námořníkem anebo cestovatelem, stavitelem, vynálezcem a nebo třeba cowboyem? Milejší je mně kluk, který touží být cowboyem než zpěvák šlágrů, protože toho cowboye mu vždycky rozmluvím. Lehce mu dokáži, že statečnost, obranost, odvaha, síla, bystrost se nemusí už dnes odehrávat na koni, že má dost příležitostí i v normálním životě, že tyto vlastnosti nemusí kvést na divokém západě, že se mu může eventuélně dařit i na klidném východě. To pochopí kluk, který chce být cowboyem, ale co chcete dělat se špatným kýčařským vkusem? Abyste mi rozuměli, já nemám nic proti zpěvákům, ale mám všechno proti epidemii hromadné psychózy. Víte, většina námitek proti mládeži zní v tom smyslu, že mláděž je nezkrotná a že má svou hlavu. Moje námitka proti určité části mládeže je přesně opačná. Podle mě jistá část mládeže mi je protivná proto, že je příliš krotká a má cizí hlavu. Dlouho trvalo, než kočka zkrotla, její mladé byly krotké hned. Dám vám příklad. Sedíte v místnosti, otevřou se dveře a vběhne dvacet mladých chlapců a děvčat - všichni stejně dlouhé vlasy, stejně střižené sako a stejně široké nebo úzké kalhoty podle toho, jak móda právě zavelela. A vskutku, nosí to, co se právě nosí, co móda poroučí. Každý z nich se považuje za neskrotný temperament, za bouřliváka, individualitu a přitom jsou tak snadno zkrotitelní, až hanba. Jsou dobrovolně uniformní a dobrovolně stádní - nakazí se módním vkusem jako oslabený organismus chřipkou. Uženou si sympatii nebo odpor k něčemu jako se člověk užene rýmu. Já mám věřit, že by takoví lidé měli vzdorovat nějakému novému fašismu... třeba, když nedovedou vzdorovat ani nátlakům maloty. Nedobrovolná stádnost je ubohá a politováníhodná, ale dobrovolná stádnost je odporná a trapná. Mimo to je to důkaz, že je to stádo, jsou to ovce a zaslouží si pastýře.